
Ráno vstaneš, odvedeš děti, odpracuješ, nakoupíš, uvaříš, a když si večer sedneš, máš pocit, že jsi nic nestihla a že tě ještě spousta věcí čeká. Když se tě ale někdo zeptá, co všechno jsi za ten den stihla, a ty začneš vyjmenovávat, zjistíš, že jsi toho stihla opravdu spoustu.
Se Zuzi tohle od žen slýcháme pořád dokola a samy to známe taky. Proto jsme novou řadu podcastu Energie v životě otevřely právě tímhle tématem. Všechny dnes víme, co bychom měly dělat a jak bychom to měly dělat. Jen na to často nemáme kapacitu, a tak nám to, co víme, ještě přidá pocit viny.
Kapacitou nervové soustavy myslím to, kolik toho unese a jak pružně se dokáže vracet zpátky do klidu.
A tady platí jednoduchý vzorec: když kapacitu přetáhneš, převezme řízení biologie.
Když jsi vyčerpaná, má biologie jako hlavní úkol udržet tě naživu. Nezajímá ji, jestli se chceš učit nové věci, rozvíjet vztahy nebo cítit radost, protože tě potřebuje přepnout do úsporného režimu, abys mohla znovu načerpat sílu a vrátit se zpátky do kapacity. Tenhle úsporný režim pak my ženy často vnímáme jako lenost a máme pocit, že bychom se měly víc snažit. Samy sebe pranýřujeme a připadá nám, že selháváme. Někdo ti řekne „tak zvedni zadek a něco dělej“ a ty víš, že to nejde. Když tělo šetří energii, nemá vůle rozhodující pravomoc, protože není k dispozici.
Mluvím o tom i z vlastní zkušenosti. Byla jsem v místě, kde jsem tu kapacitu neměla vůbec, a právě to mě přivedlo k hloubkovému zkoumání a studiu nervové soustavy přes polyvagální teorii. Ženy provázím už třináct let a techniky, se kterými pracujeme, jsou často úplně jednoduché. Díky tomuhle studiu dnes mnohem přesněji vím, proč fungují, a spousta informací mi konečně zapadá do sebe. Polyvagální teorii popsal americký neurovědec Stephen Porges. Absolvovala jsem certifikační kurz jeho amerického institutu „Polyvagální teorie: Bezpečí, spojení a lidská zkušenost“, který vede Porges se svým týmem a v Česku ho zajišťuje Polyvagální Institut CZ. Jestli chceš jít víc do hloubky, najdeš u nich další informace česky.
Ráda to přirovnávám k zahradě. Moje kytky rostou spíš navzdory mé péči, protože žádná zahradnice nejsem (a ony to o mně moc dobře vědí :). Daří se jim, když k nim chodím, zalévám je a vytrhám plevel. Jakmile na ně na pár týdnů zapomenu, zahrada si to převezme po svém a zaplevelí se. Je to prostě biologie, péče jde ruku v ruce s přítomností.
S tělem a se životem je to stejné. Nikdy nebudou hotové a potřebují tvoji přítomnost. Tělo potřebuje péči podobně jako zvířátko, o které se staráš, a ta péče nemá sloužit k tomu, abys byla výkonnější, lepší nebo mladší.
A k tomu ještě jedna věta, ke které se vracím:
Můžeš mít cokoliv, ale nemůžeš mít všechno.
Můžeš se sbalit a odletět na Havaj. Nemůžeš ale být na Havaji a v Brně zároveň. Den má pořád čtyřiadvacet hodin a za každou další věc, kterou si do něj pozveš, něco jiného vyměníš.
Většina z nás žije hodně v hlavě. Přemítáme o minulosti, plánujeme budoucnost, držíme v sobě seznam všeho, co bychom měly zvládnout. A tím se odpojujeme od těla. Když tělo necítíš, nechytáš jeho signály. A když si konečně všimneš, že by sis měla odpočinout, bývá to dávno za hranicí, kdy by stačila obyčejná pauza.
Poznáš to podle toho, že:
V tu chvíli už jsi v deficitu a potřebuješ se znovu dosytit. A pokud se to opakuje dlouho, tělo si na to kolečko zvykne: „Zvládám to, nějak to jede. Nezvládám, už nemůžu. Jsem nemožná, musím si odpočinout.“ A znovu dokola. S každým kolem přibude jen kapka tlaku, jenže nádoba se tím postupně plní.
Když pak tělo převezme velení, chrání tě. Opakovaně ti potichu dává najevo, že potřebuje pauzu, a když mu během dne nedáš vydechnout a čekáš až na dovolenou, převezme řízení samo.

Zuzi v podcastu připomněla test, který má ode mě a ke kterému se ráda vrací. Přijdeš domů a v předsíni jsou rozházené boty. Někdy se naštveš. Někdy je mlčky posbíráš. A někdy se na ně podíváš a rozněžníš se, protože ty malé nožky zase vyrostly.
Jsou to pořád ty samé boty a ty jsi pořád ta samá žena. Rozdíl je v kapacitě. Když ji máš, srovnáš je a nestojí tě to žádnou energii. Když ji nemáš, jsou to smradlavé boty, co dělají bordel. Totéž platí pro pračku. Z plné kapacity pereš prádlo a pečuješ tím o rodinu. Z prázdné je to nekonečná hora prádla. A když jsi úplně na dně, podíváš se na koš s prádlem a nedokážeš ho ani dát vyprat.
Proto si nemůžeš vynutit vděčnost, radost ani klid. Rodí se v nejmladší části nervové soustavy, které se v polyvagální teorii říká ventrální, a ta se zapíná, až když je tělo v bezpečí.
Zuzi popisovala, jak se vracela z pobytů. Přijela domů naladěná a vydrželo jí to do prvního otevření dveří. Pak pár vteřin, pak pár minut, pak hodiny a dnes jsou to někdy i celé dny. A přesně tak to funguje.
Je to jako s posilovnou. Poprvé odejdeš nadšená a druhý den tě všechno bolí. Podruhé něco nezvedneš a nechápeš proč. Potřebuješ si sílu postupně vybudovat. Vím, že to není sexy řešení. Potřebujeme ale opakovaně zažívat chvíle, kdy se plně nadechneme, a nosit je domů, do vztahů a do obyčejného dne.
Proto je pro mě tak důležitý pravidelný rámec. Kamarádky, se kterými ti je hezky, koníček, kde se potkáváš se stejnými lidmi, nebo prostor, kam se pravidelně vracíš a kde nemusíš nic dohánět. Ženy, které jezdí na pobyty nebo na cyklus, mi říkají, že tam pečují o sebe, aby pak doma mohly pečovat o ostatní. Tomu já říkám babičkování: prostor s nadhledem, kde se uklidníš a uvidíš, kam dáváš svou pozornost.
Tak jako se tlak hromadí po kapkách, můžeš ho po kapkách i upouštět. Jsou to úplné maličkosti a počítá se i pár minut. Spočítejme to na čištění zubů. Dvě minuty ráno a dvě večer jsou čtyři minuty denně. Za týden je to skoro půl hodiny, za měsíc asi dvě hodiny. A za rok je to celý jeden den.
Když si ty dvě minuty ráno a dvě večer u čištění zubů věnuješ tělu a projdeš ho od malíčku na noze až po temeno, zpočátku možná zjistíš, že tě bolí místa, o kterých jsi nevěděla. Nevadí. Ty minuty se postupně skládají, stejně jako všechno, co v životě děláš. A když k nim přidáš další čtyři minuty během dne, máš za rok dva celé dny jen pro sebe, i když máš malé děti a žádný volný víkend v dohledu.
Fyziologický vzdech je pro tělo úplně přirozený. Děláme ho samy od sebe, jenže u obrazovky, za volantem a v soustředění ho děláme čím dál méně. A přitom je to jednoduchý signál pro nervovou soustavu, že je v bezpečí a může povolit.
Jak na to:
Udělej tři až pět takových dechů za sebou a pak se podívej, co se změnilo. Spadla ti ramena? Uvolnila se čelist? Možná zjistíš, že máš žízeň nebo že potřebuješ na záchod. To je přesně ono: zase víc bydlíš ve svém těle.
Jen pozor na jeden rozdíl. Vzdech a heknutí nejsou totéž. Když hekneš, zhroutíš se v ramenou a tělu tím říkáš, že je zle. Při fyziologickém vzdechu se narovnáš a ramena přitom povolí. Mezi lidmi ti klidně stačí jen ten dlouhý výdech pusou. Já si fyziologický vzdech dávám, když jdu na záchod, když se napiju nebo když si sednu k dobrému jídlu.
Pokud už jsi v úzkostech, panikách nebo hlubokém vyhoření, samotné dýchání ani článek na to nestačí. Najdi si někoho, kdo s tím má zkušenost a provede tě tím, případně lékaře. Stabilní nervová soustava druhého člověka pomáhá té tvojí povolit, i když to sama zatím nezvládneš.

V podcastu se dozvíš i to, proč se do zajetých vzorců vracíme, i když už víme, jak by to šlo jinak, a proč je v tu chvíli nejdůležitější být k sobě laskavá.
Jestli chceš zjistit, kolik kapacity máš teď, udělej si test kapacity.
Pravidelný rámec, o kterém píšu výš, můžeš zažít i se mnou. Jednou za měsíc se potkáváme na podvečerech Návrat k sobě v Brně a v Přerově. Vezmeš si karimatku a deku a na dvě a půl hodiny nemusíš nic dohánět. A když potřebuješ víc času, přijeď na některý z pobytů pro ženy. Termíny najdeš vždycky u nich na stránce.
Život není problém, který musíš vyřešit. Je to kapacita, kterou můžeš rozšířit.
Kapacita nervové soustavy je to, kolik toho tvoje nervová soustava unese a jak pružně se umí vracet z napětí do klidu. Mění se během dne a dá se postupně rozšiřovat.
Pokud ti nestačí noc, víkend ani dovolená a nemůžeš se přimět ani k věcem, které chceš, nejspíš jde o úsporný režim těla. Když kapacitu dlouho přetahuješ, tělo šetří energii a na vůli už nezbývá.
Nadechni se nosem do plných plic, na vrcholu ještě krátce dosrkni nosem a pomalu vydechni pusou, klidně s jemným zvukem. Tři až pět dechů za sebou pomůže tělu povolit.