ANTIDEPKA díl 3. Jak žít své sny

S Jitkou Zoderovou mimobublinu

Luci: Moc Tě tady vítám, Jituško!

Jíťa: Děkuji moc za pozvání.

Luci: Jsem moc ráda, že jsi pozvání přijala. Nejprve pár slov k tomu, co to ANTIDEPKA je, protože někteří jste naskočili možná právě kvůli dnešnímu tématu. Antidepka byl pracovní název. Přišla ke mně myšlenka, jak podpořit naši radost, energii v tomto čase, který se nám může jevit obrácený naruby. Padají nám kotvy, kterých jsme se doteď drželi. Ale to, s jakým nastavením do těchto situací vstupujeme, je na nás. I proto byla takto posbírána témata. Buďto jsou to témata mně blízká, o kterých jsem si chtěla popovídat s někým, kdo je mému srdci blízký nebo jsou to blízcí lidé, kteří dělají věci, co můžou být velikou podporou. Právě proto je tu i Jíťa. V rámci Antidepky jsem chtěla přiblížit téma Jak dělat něco celým srdcem? Jak se do toho pustit? Čím si bráníme? Okamžitě mi vyskočila Jíťa Zoderová. Kromě toho, že ji mám moc ráda, mám ráda i její přístup k byznysovým věcem. My už se chvíli známe. Její přerody do jemnější a zářivější verze mě moc moc baví.

Mé jméno je Lucka Ratajská, jsem zakladatelkou tohoto projektu Energie v životě. S manželem jsme projekt založili před šesti či sedmi lety a myšlenka zvedání energie v životě se s námi nese už nějakou dobu. A Jíťa je právě ten člověk, kdo říká: „Když máš energii v životě, máš všechno!“

Všichni máme potenciál, který můžeme naplňovat. Tak jak já vidím v každém člověku potenciál světla jeho duše, Jíťa vidí potenciál v uskutečnění projektu. Možná i takových, které vás ještě nenapadly. Toto je její veliký dar. Proto bych dnes ráda s Jíťou toto téma otevřela. Jak překročit svoji pohodlnost, alibismus? A Jíťa mi dopředu hlásila, že se bude ptát i mě. 😊

Jíťa: Ano, protože Ty jsi pro mě ten člověk, co si plní sny a vlastně je plní i ostatním. Protože Ty jsi mi splnila plno mých snů jenom tím, že jsi něco uspořádala a pozvala mě tam! Ať už to byl piknik, festival nebo toto živé vysílání, protože se cítím být součástí. A to je můj sen! Proto se Tě budu taky doptávat.

Luci: Dnes to bude živé! Jíťa je zakladatelkou úspěšných projektů. Má strukturu a dělá krok za krokem, což nesmírně obdivuju. Jejím projektem je v současné době mimobublinu, kde si můžete přečíst její články. Jíťa úžasně vládne psaným slovem! Když čtu Tvoje články – jak si poskládáš myšlenky, mám krásný pocit z Tvých vhledů. Jíťa je něco jako motivační speaker, protože opravdu od srdce vás dokáže podpořit ve vašich dalších krocích. Má skupiny Ženy obchodem (ne)políbené. Když se podíváme, co obchod je – když si jdu plnit sny, když to dělám celým svým srdcem, tak je to vždy s obchodem spojené. Jíťa o tom krásně mluví a sdílí spoustu inspirace. Dále je i Ikigai kouč, dokáže vás provést k radosti. Jíťa je prostě boží! Moc si to dnes s námi užijte, já se na toto kafíčko – randíčko moc těším! Jíťa říká, že by chtěla, abych byla její klíčenka. Já se zase těším na ty okamžiky, kdy se spolu můžeme setkat. A vlastně si uvědomuju, že jsem byla u několika Tvých výstupů z komfortní zóny. Třeba se k tomu dnes také dostaneme. Jituško, vítej! Jestli máš chuť něco říct k sobě na úvod, budu ráda.

Jíťa: Děkuji za krásný úvod. Abych to zabalila: pomáhám ženám poznat samy sebe, zevnitř. Následně když zjistí, co by tedy vlastně chtěly dělat z hloubi duše, potřebují si to přetavit i do fyzického světa. Sehnat si zákazníky a mít to komu prodat. Toto je ten nejpalčivější problém, který tu vnímám. Tam někde má cesta končí. Takto jsem si teď ohraničila, kde já funguji. Zjišťování, objevení a přetavení do fyzické podoby. Strašně mě baví, když s klientkou najdeme životní byznys model – model toho, jak se může žena uživit tím, co miluje, a přesně to kopíruje ji samou. V dnešní době máme strašně moc možností, podnikatelské modely můžeme krásně propojovat, spojovat, vybírat si, co nám sedí podle našich hodnot a životního stylu a vytesat si ten náš. To mě neuvěřitelně fascinuje! Dlouho jsem žila v přesvědčení, že můžu mít firmu – to znamená mít zaměstnance. Ve chvíli, kdy jsem začala poznávat, co nám momentální situace a možnosti nabízí, absolutně se mi otevřely obzory. Jsem z toho nadšená a mou vášní je zkoumat inspiraci ze světa a přinášet ji do Čech ženám, které mají odvahu.

Luci: Na to bych možná navázala, Jituško. Odvaha – ano, my všichni můžeme všechno. Známe tolik příběhů, že si člověk může vyzdravět celé své tělo tím, že žije své sny. Já bych se Tě zeptala, kde si my ženy nejvíc bráníme v cestě za snem? Udělat ten krok. Kde si tvoříme alibi? Zajímalo by mě, jak to vidíš.

Jíťa: Vzala bych to ze dvou směrů. Jedno alibi je naše mateřská. Já si tím teď prošla. Stane se v Tobě na mateřské zajímavá věc: neříkám, že se dostáváš do komfortní zóny, protože neustále něco děláš s dětmi, je to náročné. Ale trošku se zakopeš do zóny komfortu v rámci úsilí překonávat samu sebe. Na jednu stranu bychom chtěly, ale na druhou stranu tomu nechceme mnoho obětovat. Zapomeneme na krásu sebepřekonávání, na což jsme byly zvyklé před mateřskou. Pokud chceme opravdu začít něco dělat a posouvat v životě, je potřeba si znovu osvojit určité dovednosti. Nastavit si mindset trošku jinak. Dát si tam disciplínu. Začít po maličkých krůčcích každý den překonávat sebe sama. Ráno začnu s tím, že dnes mám novou možnost být o trošku lepší verzí sebe sama. Můžu vědomě sledovat chvíle, kdy se mi do něčeho nechce, ale jít za tu hranu – ať už je to cokoliv. Každý den samu sebe překonat. Toto je jedna věc, kterou si bráníme. Nechce se nám do vnitřní hry. Druhou věcí j, že nás brzdí strach: Co si o mně řeknou ostatní. Ten vnímám u žen opravdu hodně. A já jsem ho donedávna také měla! Mám na to skvělé cvičení: Když se bojím vystoupit, dát ven to, co dělám, napíšu si na papír, co nejhoršího si o mně lidé můžou myslet. Já si třeba napsala, že na to nemám, že vypadám hrozně, že mám vrásky, že vykládám bláboly, že jsou lepší lidé. Bylo toho hodně! Na druhou stranu si napíšu, co pozitivního si o mně mohou lidé myslet, když mě uvidí. Tam už je to horší. Ale třeba si napíšeš, že to někoho inspiruje. Že to někomu pomůže, nakopne to někoho, potěší… Potom se díváš na ty dva sloupečky a porovnáváš si to. Čteš si, co si o Tobě lidé mohou myslet a jsi s tím v pohodě. Zároveň s posiluješ ten druhý sloupeček – co je pozitivní. My v hlavě máme tendence hledat to negativní. Jsme na to zvyklí. Je to však jen o rozhodnutí. Rozhodneme se koukat tímto úhlem pohledu na věc. Když něco sdílím, jsem viděna nebo dám prodejní nabídku – dělám to pro tuhle část lidí. 

Luci: Z toho, co říkáš, vnímám, že si z mateřství uděláme alibi. Začíná hra mysli: Mám malé dítě, nemůžu cestovat. Mám malé dítě, nemůžu podnikat. A potom přijde příběh, kdy někdo cestuje! Pokud na první dobrou uvěřím, že nemůžu, protože si sama vystavím tu krabici, jsou dvě možnosti: Krabice se mi zbortí a říkám si: „Wow, já můžu!“ Nebo si řeknu: „No jo, ona to má lehčí.“ A mysl nám neustále hledá tyto věci na obranu. Je to však nekonečná hra. Je ubíjející, když na tuto hru naskočíme. 

Jíťa: Přesně tak. Pokud někdo cestuje po světě – my vidíme, až je třeba na Bali a užívá si to. Nevidíme, že ta žena musela jet osmnáctihodinovou cestu s dvěma brečícími dětmi a potom se týden zvrávorávat z jet lagu a kulturního šoku! A teď si konečně vychutnává pláž. Vše je to něco za něco. Něco bychom chtěly, ale nejsme ochotné tomu něco věnovat, obětovat. Možná to jednou zkusíme, nevyjde to. A my se raději vrátíme tam, kde to známe – do zóny komfortu a obranných mechanismů, které nás „chrání“.

Luci: Když v této zóně jsme, postupně to tam začne hnít a smrdět. Neznamená to, že by nebylo posláním být matkou. Je to boží! Já své děti zbožňuju nejvíc na světě. Nicméně jsou pouze jedním z projektů mého života. Stejně jako partnerství. Nemyslím to tak, že by to byl „jenom projekt“. Ale v uvědomení si. Nejsem ten typ, koho by uspokojovalo jenom být na mateřské a být tu jen pro děti. Vím, že potom má energie klesá. Je tam možná teploučko, ale začíná to tam smrdět. A zóna komfortu nám kromě toho, že nepřináší růst, nepřináší ani spokojenost. Nepřináší pocit flow, proudění energie.  Dle mých zkušeností je minimum žen, které mají mateřství jako jediný projekt svého života. Stačí jim to, rozzáří se a nepotřebují jinou tvorbu, protože je to naprosto naplňuje.

Jíťa: Ano, poslání být mámou je krásné. A v určitou část života může být to hlavní. Já jsem si zjednodušila, co je poslání. A říkám to i ženám. Poslání je být sama sebou. Měla by ses rozvíjet v každodennosti. Nemusíme se rovnou vrhnout do podnikání. Ale můžeme mít hobby. Koníček, na kterém si pomaličku trénujeme naše silné stránky, zlepšujeme se, baví nás to a dělá nám to radost. Shodou náhod tady mám od Violky krémík. Nevím, jestli je to její pracovní aktivita nebo hobby, ale to mi přijde jako nádherný příklad. Strašně se mi to líbí – začít něco takového dělat, ukázat to ven a pomalinku zlepšovat. A Bůh ví, kde to třeba za rok může být? Když půjdeš cestou, že Tě to baví, dáváš si středně, mírně těžké výzvy i v koníčcích, nesmírně Tě to baví a obohacuje. A obohacuje to i Tvé okolí.

Luci: U výzev mě ještě napadá: Stejně jako si děláme mantinely (nemůžu, protože jsem na mateřské, nemůžu, protože co si budou myslet), vymýšlíme projekt svého života. Nechávejme otevřené to, že jsem si zvolila tento proud takto široké řeky, ale jsem pořád součástí proudu řeky života. To, že vykročím a rozhodnu se ten krok udělat – věnuju se něčemu, mě přivádí k dalším možnostem. Často si zužujeme postupně proud, potom kličkujeme a narážíme do mantinelů. Rozšiřujme si proud toho, co nás může zavolat a kde zjistíme, že to volá naše nitro.

Jíťa: Naskočilo mi motto: Buď vytrvalá, ale flexibilní. Kroky, jak bychom si měli stanovovat to, kam jdeme:

1. Stanovme si výzvu. Výzva by nás měla rajcovat a zároveň trochu děsit. Měla by v nás něco vzbuzovat.
2. Zvolíme si jasný cíl. Křišťálově jasný cíl.
3. Soustředit se a nesejít z cesty.

Mám výzvu, jasný cíl a jdu za tím. Flexibilně. Nemusím jít střemhlav, ale dojdu tam. Problém, proč to neděláme, je, že nemáme jasný cíl. Nevíme ten jeden cíl, kam jdeme. My ženy to máme hodně obecné. Například si řeknu, že budu dělat koučing. To je můj cíl. Ale je to vlastně velmi nekonkrétní. Druhá věc, proč to neděláme, je to, že jsme stále za počítači, hledáme informace, ale neděláme. Čekáme, až budeme připravené. To se ale nikdy nestane. Vždy nás ta výzva bude trošku převyšovat. Nebo by měla, aby to byla ta pravá výzva, která nás posune jako člověka, bude nás bavit a naplňovat, ze které budeme mít opravdovou radost v každodennosti. 

Pokud byste se rádi dověděli, jaká další témata jsme s Jíťou Zoderovou otevřely, koukněte se na seriál ANTIDEPKA, kde je jak video, tak možnost audio poslechu, nebo do skupiny Energie v životě, kde jsou všechny rozhovory vysílány živě.