Paní Důležitá

Většina mých předchozích článků ke mně tak nějak připlula, nejen téma, ale i jednotlivá slova se objevovala pod prsty na klávesnici. Tentokrát přesně cítím esenci toho, co chci sdělit, ale slova nějak nepřicházejí. Možná je to tím, že se dostávám stále hlouběji do oblastí, kde se mi mé vnitřní prožívání jen velmi těžko zavírá do slov. Přesto doufám, že Vám dokáži vyslat alespoň střípek z toho co cítím.

            Zúčastnila jsem se prvního běhu Cyklu niterní radosti u Lucinky Ratajské. Popsat to, čím pro mě byl a ještě stále je tento cyklus setkání je téměř nemožné a naštěstí to není ani cílem tohoto článku 😉.  Snad jen, že jsem vesmírně vděčná, že jsem mohla být součástí.

Těsně před závěrečným pobytem k cyklu jsem měla online konzultaci s Lucinkou. Ještě na začátku konzultace jsem nevěděla, co přesně bude obsahem, protože témat, která řeším je rozhodně víc než dost a nebyla jsem schopná se předem rozhodnout, které má prioritu. No ale jak už si pomalu zvykám, tak se otevřelo přesně to, co bylo potřeba. Z kulis příběhu, který se odehrává venku okolo mě, jsem se poprvé odvážila zahlédnout svoji část, kterou jsem vůbec, ale vůbec vidět nechtěla. Pro lepší uchopení svojí myslí jsem tuto svoji část pojmenovala – Paní Důležitá.

Tato má část mě i překvapila, protože většinu svého života žiju spíše s přesvědčením, že jsem méně důležitá než ostatní – taková nenápadná až neviditelná „šedá myš“. Lu mi pomohla uvidět, že doma ve vztahu a chování k mým dětem a manželovi je to ale ve skutečnosti naopak a spoustu tlaku, který vytvářím na děti a manžela i sama na sebe, vychází právě z velmi dobře skrytého pocitu vlastní důležitosti.

“Na víkendový pobyt jsem odjížděla se záměrem plně přijmout paní Důležitou jako svoji součást a zároveň ji pustit.”

Po prvotním překvapení přišla fáze, kdy se můj Egonek (tedy ego) pekelně vztekal, že to tak přece není, ne a ne a ne a dupal u toho v představách nožičkou. Po té jsem se dokázala zhluboka nadechnout a přijmout, že na tom asi něco bude a že i paní Důležitá může být a je mojí součástí a že i tak je to v pořádku. Na následný víkendový pobyt jsem odjížděla s jasným záměrem – plně přijmout tuto svoji součást a zároveň pustit tak velkou její část, jak jen budu schopna.

            Víkendovým pobyt k cyklu byl v kouzelném penzionu na Vysočině. Díky jedné úžasné ženě, která slavila své narozeniny, vznikl na místě nápad, že proběhne rituál znovuzrození pro nás všechny. Přišlo mi to velmi symbolické pro můj záměr a snad poprvé jsem vůbec neváhala a nepřemýšlela o svém záměru k rituálu – byl jasný.

            Samotný rituál byl velmi prostý, nádherný, hluboký, opět to byl nepopsatelný zážitek, za který jsem nesmírně vděčná. Celý rituál měl pro mě dvě roviny, jednou je prožitek samotného okamžiku rituálu s ostatními úžasnými ženami. Byl to oka-mžik, mimo čas a prostor, přestože trval několik hodin. Druhou rovinou jsou proměny, které jsem si díky rituálu a celému pobytu dovolila a do kterých jsem povolila.

            Tato druhá rovina mě přivedla k dalšímu poprvé a to byla rychlost a „velikost“ změn, které u mě proběhly. Většinou vidím u sebe jakékoli změny až z odstupu a nejsem schopná identifikovat, který kurz, zážitek, změna návyků způsobily které změny v mém životě. Tentokrát to bylo jasné až „instantní“.

            První den po návratu jsem prožila málem v nastavení „Zenového mistra“. Vzápětí jsem tedy mohla i zjistit, že jsem stále člověkem, protože zenové nastavení pozvolna vyprchalo🙃. Ale prožívání běžných situací, které mě dříve s naprostou spolehlivostí vytočily, se i tak velmi proměnilo. Někdy jen zůstanu v klidu a uvědomím si to až později, hurá. Někdy najíždí zajeté pocity a vzorce chování, ale o pořádný kus dříve je dokážu uvidět a někdy se jim zasmát i nahlas, pozdravit se s paní Důležitou a s nádechem a výdechem se zpět uvolnit a až po té jednat. No a někdy se prostě nedaří, ale kráčím dál opět s větší dávkou laskavosti k sobě samé i svému okolí.

“Uvědomila jsem si, že se mohu zrodit kdykoliv znovu.”

            Právě v takové chvíli, kdy se nedařilo, jsem si pustila Gayatri mantru ve verzi, která nám hrála u rituálu. Až v této chvíli jsem plně prožila to, o čem jsem už mnohokrát četla a slyšela, že právě např. hudba v nás může vyvolat vzpomínky. Už při prvních tónech jsem se ocitla zpět v okamžiku rituálu se všemi jeho detaily. Díky tomu jsem si uvědomila, že se mohu zrodit kdykoli – znovu a znovu a znovu.

            Co Vy, prožili jste nějaký pro Vás důležitý rituál? Máte odvahu zahlédnout své vlastní součásti, které Vaše ego odmítá nebo popírá?