Odpuštění jako cesta k větší pohodě a radosti

Znáte ten pocit, kdy po náročném dni ležíte v posteli a vyčítáte si, že jste to zase nezvládli, zase jste
křičeli na děti, nestihli jste, co jste si naplánovali, zbytečně jste se pohádali s partnerem?

A co pocit, zlosti na vlastní rodiče, kteří vám nikdy nerozuměli, neměli vás dost rádi nebo na partnera,
který zase nesplnil, co slíbil, možná vám dokonce ublížil?
V životě zažíváme spoustu malých i velkých situací, ve kterých se cítíme ukřivděně nebo máme naopak výčitky svědomí, ale pokud si tyhle pocity střádáme v sobě, můžou nám s naší životní spokojeností a energií pěkně zamávat.

Sama jsem si prošla dlouhým procesem odpouštění tátovi, který mou maminku bil a s mým „bezstarostným“ dětstvím pořádně zatočil, nebo spoustou drobných eskapád, kdy jsem na počátku mateřství večer brečela do polštáře, že nejsem dost dobrá máma…

Díky tomu všemu jsem ale zjistila, jak takové odpuštění sobě i druhým dokáže ulevit, jak při odpouštění může pomoci vizualizace, a o tom všem jsme si s Luckou povídali ve videu pro kongres Energie v životě.

Když mě ale na začátku Lucka oslovila s tím, jestli bych do kongresu chtěla něčím přispět a ze mě vypadlo téma ODPUŠTĚNÍ, říkala jsem si vzápětí: „Barboro, co sis to zase vymyslela? Co to má společného s tvým psaním nebo bojovkami s příběhem? Vždyť nejsi žádný kouč ani psycholog!“

Jakmile jsem o tom však začala víc přemýšlet, uvědomila jsem si, že já sama nemám ráda takové ty ultimátní návody na život a mnohem raději se inspiruju v příbězích, které se ke mně dostávají při vyprávění přátel a známých, při sdílení na sociálních sítích nebo v knížkách.
A příběhy, to už vlastně můj obor je a jeden z mých osobních a nejsilnějších příběhů se právě odpuštění hluboce týká.
Navíc je tohle téma jedno z těch, které silně rezonuje i s čtenářkami mé knížky Copatá máma, blogu a sociálních sítích.

Jamile napíšu o tom, že jsem „něco podělala“, křičela na děti, pohádala se s mužem nebo zkrátka nebyla tak v pohodě, jak bych si představovala, a na závěr přidám povzbuzení, že i tak je to v pohodě, není potřeba se trápit výčitkami svědomí, je fajn to zpracovat, vyřešit, omluvit se, ale pak jít prostě dál… Začnou mi chodit zprávy jako: „přesně tohle jsem si dnes potřebovala přečíst!“ nebo „to jsem ráda, že v tom nejsem sama“.

Nejsme dokonalí
Dle mé zkušenosti jsme my ženy, a možná hlavně my maminky, přebornice v tom, vyčítat si, že jsme něco nezvládli a obviňovat se, že jsme selhali.
Díky tlaku společenskému na sebe vytváříme tlak vnitřní a máme pocit, že bychom měli být ve všech svých rolích dokonalé.
Dokonalé mámy, manželky, milenky, dcery, sestry… A taky v práci, samozřejmě.
A když to nezvládáme, jedna nebo víc rolí nám padá na hlavu, jen těžko si to odpouštíme.

Na záda nahodíme kámen v podobě „viny“ a táhneme si ho sebou, pak přihodíme další, a ještě jeden a za chvilku jsme tak schvácené, že už nemáme energii radovat se z maličkostí a užívat si života, protože v nás pod tou tíhou výčitek vyklíčí pocit, že si to nezasloužíme.
Netýká se vás to? Paráda!
Tak trochu se v tom poznáváte? Úplně vám rozumím.
Ono je fajn vědět, kde máme slabé stránky, co se nám nedaří, ale jakmile se zacyklíme v tom, co děláme špatně, ubližujeme jen sami sobě.
Zkusme zavřít pusu vnitřnímu soudci a kritikovi a místo toho k sobě být laskavé. Mít pro své „chyby“
pochopení, s pokorou je přijmout, poučit se a odpustit si je.

Jak si představit odpuštění?
Lehko se to řekne, třeba byste to i rádi udělali, ale vaše rozhodnutí odpustit si zůstane jen na racionální úrovní ahlouběji už se nedostane?
Když se mě můj prvorozený syn, tenkrát asi čtyřletý, zeptal, co to znamená odpuštění, snažila jsem se mu to nejdřív trochu neohrabaně a filozoficky vysvětlit, ale pak mě napadlo něco mnohem lepšího.
Naše mysl funguje v obrazech. Když vám teď řeknu: představte si růžového nosorožce na koloběžce, vaše mysl vám tuhle představu dokáže promítnout.
A tak jsem na to šla s Matějem právě přes obraz.
Začala jsem popisovat, že když se člověk na někoho zlobí, má na něj vztek, je to jako by v sobě měl nádrž, ve které všechny ty nepříjemné pocity bublají a když tam zůstanou dlouho, začnou smrdět a je z nich takové nechutné slizké bahno, které si všude nosí s sebou a může mu z toho být těžko.
„Chtěl bys v sobě něco takového nosit?“ zeptala jsem se potom a přišla okamžitá odpověď: „Nééé, fůůůj!“
A tak přišlo na řadu odpuštění.
Popisovala jsem dál, že když člověk v sobě tyhle nepříjemné věci mít nechce, nechce si sebou ten vztek a zlobu na něco nebo někoho nosit, může tu nádrž prostě vypustit, vyčistit, a právě to je to OD-PUŠTĚNÍ.
Může si představit, že na té nádrži je kohoutek, a když s ním otočí, začne to slizké bahno vytékat ven, začne se odpouštět…
Tahle vizualizace, která na začátku vznikla proto, abych na ní Matymu názorně popsala, co znamená slovo ODPUŠTĚNÍ, mě od té doby provází a nakonec jsem ji použila i v Copaté mámě ve chvíli, kdy hlavní hrdinka řeší právě téma odpuštění svému tátovi.
Odpuštění je zkrátka skvělý lék a způsob, jakým si můžeme ulevit, když nás tíží křivdy nebo výčitky svědomí

A co vy, nosíte si v sobě nádrž s bahnem nebo ji dokážete pravidelně čistit a odpouštět?

Nevyléčitelná optimistka Barbora Bečvářová