Radost jako cesta

Když jsem se ladila na téma, které má ode mě na Festivalu Energie v životě zaznít, přistihla jsem se, že se ho snažím vymyslet. Přece jen by mělo mít hlavu a patu a mělo by něco každému přinést…to není jen tak…říkala hlava 🙂

To je velká zodpovědnost…však nás má být více jak sto…

Padala na mě tíha zodpovědnosti a tak jsem téma vymýšlela o to usilovněji…

A pak to přišlo, samozřejmě to bylo v momentě, kdy jsem měla přemýšlení naprosto vypnuté. (A teď by mě zajímalo, které situace Tě napadly 😀 )

Přišlo to chvíli po milování a já vzala do ruky notebook a psala…

Uvědomila jsem si na tom hodně věcí…pořád se ještě zbytečně dost snažím a pořád zbytečně dost myslím…a taky, že zodpovědnost je pro mě výzva..ne že bych ji neměla, ale beru ji až moc vážně…

A pak se radost vytrácí…vytrácí se lehkost a hravost…tadá a jsme u pointy 😀

Někdy mluvím o radosti jako o možné duchovní/seberozvojové cestě a jsem si tím víc a víc jistá. 

Slova jsou v tomto případě svazující…protože se tady nebavíme o radosti, která je z vnějších podnětů…bavíme se o radosti, která přichází z našeho nitra, z našeho klidu…té která se odráží v měkkosti a laskavosti našich očí. Mluvím o radosti, která je nápovědou při rozhodování i zkoumání našeho života…

To vše umí radost

Právě niterní radost nás zve do toho opustit nefunkční vzorce a témata, kde energie neproudí a trošku to tam zavání smrádečkem. Zve nás svojí lehkosti a hravostí, svým naladěním…

My dospěláci se bereme často tak nějak zbytečně vážně…už jsme velcí, hodně toho vo tom světě víme a hodně toho musíme….Jj, prvně práce a pak zábava… Teda prvně práce, potom práce okolo dětí a rodiny, potom teda ještě práce okolo……a pak kdyby náhodou zbyl nějaký čas, tak trochu telky a spánku… no trošku si z toho dělám srandu, ale kdo z nás si dovolil nezavalit svůj život všemožnými povinnostmi, musy a mělabychsmy?

To, jaké možnosti dneska máme s sebou přináší i to, že tříštíme svou pozornost a energii do tolika směrů, že jsme svou pozorností většinou venku. Když pak přijde na nás, radši to zaplácneme telkou, nebo nějakou další skoromusovou aktivitou, protože pořád je co dělat, že jo…

A tak si takhle s tím naloženým batůžkem kráčíme v tom co jsme nestihly a chtěly bysme, v plánování toho co stihnout určitě chceme a kam to narveme, když náš diář je neúprosný a prostor pro naší nejku (nejlepší kámošku) Radost je ta tam…

Všichni máme mnoho rolí, které máme v životě, ale nakolik je naplňujeme sami sebou?

Hodně se dnes otevírají ženská témata a jeden z důvodů je, že potřebujeme my ženy poléčit své bytí…ukazuje se téma sebeúcty, sebehodnoty… Na povrch vyplouvá zmatek v tom co to je být ženou, a jestli to teda splňuju dobře… ale za tím vším je bytí, které touží skrze nás žít a je jedno jestli jsme žena nebo muž… jde o to, kdo jsme na úrovni JÁ? (Do momentu, kdy se i toto rozpadne… )

Protože když se chytáme blyštivých návodů, jak být něčím (třeba správnou ženou) nebo ezoterických kudrlinek, které se jednoduše překlápějí do ezo masturbace, tak je v nás oproti očekávání větší a větší prázdno… větší a větší pochybnost, jestli ten svůj život žijeme správně a jestli bysme sebe i svůj život neměli opravit.

A proč právě radost?

Protože ona je nápovědou k tomu co nás v životě rozzáří…ona je nápovědou jaký udělat další krok, když se rozhodujeme. Kde je radost, tam proudí energie…kde je radost, tam je živo….tam proudí vědomí a my se stáváme citlivějšími, otevřenějšími.

Když následujeme stopu radosti, děláme ve svém životě více a více věcí, protože je tak cítíme, protože je v životě mít chceme. Postupně eliminujeme ty, které nám radost nenosí. Nebo k nim změníme svůj přístup, tak aby nás nevyčerpávaly, abychom je jenom nevydrželi, nepřetrpěli… Tím se naše energie zvyšuje a ladí se náš vnitřní barometr na to, jakým směrem kráčet ve svém životě. 

Když nahradíme své pochybování o tom co je a není dost ženské, když začneme koumat kde v našem (mimochodem krásném ženském) těle bydlí radost, začneme se pomalu rozpouštět do svého bytí. Postupně se více a více uvolňujeme do důvěry v život. A život nám to pak moc rád oplácí. Proměňuje se náš vnější svět s ohledem na náš svět vnitřní…

A jak jsem už zmínila, tato radost není vyhnanou euforií, přichází z klidu, často ruku v ruce s blažeností. A já mám pocit, že to je právě to „ono“, co můžeme v této chaotické době udělat. Kotvit zde klid s radostí v zádech. Tato myšlenka vznikla z víkendu na Rusavě s Gábi Benešovou a hodně s ní teď pobývám a připomínám si ji…

Je a bude mnoho pozvánek do vnějšího světa chaosu. Každý přerod je proces, který není lusknutím prstu…a vyjde při něm na povrch mnoho nechutností a jinak zabalených manipulací… Je jednoduché na ně naskočit…možná je i jednoduché si myslet, že se nás netýkají… Ale i když nesledujeme média, tak jsme součástí kolektivního vědomí, a zrovna v této době a situaci, která jde napříč světem, je dostupná strachová frekvence velmi silná… Právě naše kotvy klidu a vracení se zpět do své radosti, do své podstaty bytí, připomínání si vnitřního pozorovatele může pohnout celým světem. I to největší tornádo má uprostřed samo sebe úplně klidné oko, které to vše může pozorovat, ale nemusí se nechat vtáhnout do destrukce…

A tak se moje přání nechat se vést radostí, dovolit si ji zkoumat a pouštět do všech oblastí našich životů ještě více umocňuje a je to přání, které vysílám nám všem.

Kdybychom všichni vyhlíželi svou první stopu radosti, budeme nezlomní a nezmanipulovatelní. 

Mnoho učení mluví o tom, že naše cesta poznání je “jen” o tom, že ze svého utrpení můžeme vystoupit…

No a tak se složitě dostáváme zpátky k jednoduchosti… 

Začátek cesty je si uvědomit, že i když je boží být tady v těchto chrámech, které nazýváme těly, tak já nejsem ani moje tělo, ani moje myšlenky, ani moje emoce… a když se mi více daří se dostávat do role pozorovatele a uvědomit si, že je tady někdo, kdo to celé pozoruje, tím více klidu můžu zažívat i v náročných situacích. 

Pokud si dovolím více a více vpouštět do svého života věci, které mi dělají radost, brzy zjistím, že to nejsou odchecklé touhy, které si chci splnit, ale že je to ten prostor klidu při zastavení se během dne, mezi nádechem a výdechem, že jsou to mikrookamžiky jen tak. Když toto zažiju a dám tomu pozornost, začnu postupně tyto okamžiky rozšiřovat a spojovat k sobě. Přestanu se tak často vypínat a být jen vykonavatelem úkonů. Krůček po krůčku začínám být tvůrcem svého života, protože jsem pozorností u věcí, které právě dělám (tolik dnes oblíbené mindfullness v jednoduchosti)

Začni více tančit mezi myšlenkami a přestaneš být jejich otrokem. Zjistíš, že radost je tady pro Tebe dostupná pořád. Není to nic za odměnu, nemusíš si ji zasloužit. Nepřichází až po všech splněných úkolech, ale je to ladění, které když uvnitř sebe nastavíš, tak z tohoto nastavení pak dokážeš prožívat celý svět.

Jakmile tento „naladěný“ pocit zažiješ, víš kam se chceš vracet kdykoliv se odladíš. Bude se ti to postupně stávat méně a méně a ty budeš více milovat svůj život jaký právě je.

A jak to nakonec dopadlo na Festivalu s mým tématem Radost jako cesta? Do slov přišlo něco jiného a nenaplánovatelného… Dokonce přišlo velmi niterní sdílení prožitku radosti, který nezapomenutelně zamával mým tělem. Do této chvíle jsem to sdílela pouze s mým mužem Ondrou, ať už protože to není jednoduché zavřít do slov, ale i protože je to opravdu niterní prožitek, který by mysl ráda zpochybnila, jestli se mi třeba nááhodou 4 dny nezdál 😀

Když bys chtěla kouknout na celý Festival Energie v životě, který byl opravdu nááádherný, můžeš TADY>>.

Atmosféra je přenosná, takže se můžeme potkat u Tebe v obýváčku. Nejen spolu, ale i dalšími čtyřmi ženami, které jsou mi blízké v srdci i tématy, která přináší na svět a do éteru… Mohou posvítit na cestu i Tobě…